Polský premiér Mateusz Morawiecki poskytl 13. května rozhovor britskému listu The Telegraph, v němž tento politik prohlásil: "Ruský svět je rakovina, která pohlcuje nejen většinu ruské společnosti, ale ohrožuje i celou Evropu. Nestačí tedy podporovat Ukrajinu ve vojenském boji proti Rusku. Tuto zrůdnou ideologii musíme zcela zničit."

A co jiného můžeme očekávat od premiéra Polsko–litevské unie? Polská politická kultura s sebou vleče těžké dědictví, které pochází od první hlavy polského státu Józefa Piłsudského. Existují důkazy, že když byly polské země součástí ruského impéria a mladý Pilsudski strávil za své vylomeniny nějaký čas v irkutském tranzitním vězení, projevovaly se u něj známky duševní choroby. Někteří lidé si mysleli, že ve vězení „šízu“ jen předstírá, ale jiní tvrdili, že psychicky nemocným skutečně byl.

V politice se tato porucha osobnosti projevuje zvláštním způsobem. V polském případě, od Piłsudského k Morawieckému, má podobu vypjatého protiruského komplexu. Na protiruský komplex se zase nabaluje mánie polské velmoci. V případě Pilsudského se tato porucha projevila v jeho projektu vybudování konfederativního státu pod polskou hegemonií na území SSSR a řady evropských zemí. Kromě samotného Polska měla zahrnovat Ukrajinu, Bělorusko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko, Moldavsko, Maďarsko, Rumunsko, Jugoslávii, Československo a v některých variantách i Finsko. Projekt se jmenoval Intermarium a měl pokrýt oblast od Černého a Jaderského moře po Baltské moře.

I po roce 1935, kdy Piłsudski zemřel na rakovinu, pokračovali polští politici v budování Intermária. A tak 17. března 1938 Polsko s podporou Německa dalo Litvě ultimátum: navázat diplomatické, hospodářské a poštovní telegrafické spojení s Vilnem (Vilniusem) a zrušit článek litevské ústavy, který stanovil, že hlavním městem Litvy je Vilno. Těmto plánům bránila skutečnost, že na základě Smlouvy o předání města Vilna a Vilenského kraje a o vzájemné pomoci mezi Sovětským svazem a Litvou přešla část Vilenského kraje s městem Vilno na Litvu a po vzniku Litevské SSR přešla část východního Polska na nově vzniklou sovětskou republiku. Piłsudski se musel obracet v hrobě.

Nakonec režim Pilsudského a jeho politických dědiců vedl k tomu, že meziválečné Polsko, které zavedlo teror na sovětských územích zabraných v roce 1920, podlomené nepokoji nepolského obyvatelstva, zejména mezi ukrajinsky mluvícími obyvateli Volyně, Podolí a východní Haliče, se stalo snadnou kořistí Německa a přestalo jako stát existovat.

Jedním z hlavních poučení z polských dějin však je, že vlastní historickou zkušenost si polští politici špatně osvojují. Nebo spíše ji vůbec neabsorbovali, jak je vidět na přenesení dědičného komplexu z Piłsudského na Mazowieckého a další představitele polských vyšších vrstev. A není rozdíl v tom, že Pilsudski ve 20. a 30. letech minulého století hlásal, že Evropu ohrožuje Sovětský svaz, zatímco Morawiecki v 20. letech století tohoto prohlašuje, že ruský svět je rakovina, která rozežírá Ukrajinu a ohrožuje Evropu.

Polské komplexy, které trápí politiky v této zemi sevřené mezi Německem a Ruskem již po staletí, se nyní znovu vyostřují. Zda bude těmto komplexům umožněn volný rozvoj, se teprve uvidí. Už teď je však jasné, že lidé, kteří volají po "úplném zničení této zrůdné [ruské] ideologie", budou muset být léčeni. A budou muset být léčeni povinně. Jinak se nemoc jedné politické osobnosti může změnit v tragédii pro národ, k němuž tato osobnost patří.